Leden byl zase o něco výživnějším měsícem. Přibylo o pár hodnocení více – celkem 39 (oproti 26 minulý měsíc).
Bohužel se neobjevil žádný vyložený hit a jenom několik čtyřhvězdičkových filmů si našlo cestu k mému srdci. Na druhou stranu, dole bylo také celkem bezpečno.
Jdeme si to shrnout.
Statistiky – leden 2022
39 hodnocení
0x pět hvězdiček
1x odpad!
3 ČSFD recenze
To dobré
Měl jsem možnost vidět dva velké oscarové kandidáty. Jedním z nich je nový film s Joaquinem Phoenixem C’mon C’mon. Malý jednoduchý filmeček o vztahu bezdětného, pozdního čtyřicátníka s jeho odcizeným synovcem. Hlavně reputace předchází a kritici chválí, musím jenom upozornit, že film má svou vlastní atmosféru, trochu přesahu a velmi, velmi pomalý děj. Přesto nečekejte nějaký přehnaný herecký koncert, Phoenix jede tak trochu na půl plynu (což bohatě stačí k tomu být na vrcholu letošních hereckých výkonů). Pár festivalových cen si tento film pobere, a za rok, dva si na tento černobílý malý klenůtek málokdo vzpomene.
Tím druhým “velkým” filmem je tick, tick Boom! Další malý velký film o kterém se mluví hlavně kvůli výkonu v hlavní roli Andrewa Garfielda. Ten si střihl roli kariérně se potácejícího skladatele v New Yorku a převtělil se do role jako nikdy předtím. Andrew Garfield je trochu kontroverzní, mnoho lidí jím pohrdá, ale dle mého jeho přehrávání do muzikálu celkem sedí. Na první pohled méně sympatický hlavní charakter přidává něco navíc, něco co normálně konzervativnímu žánru muzikálu chybí a dělá tento mini snímek trochu jiným.
Posledním snímkem co stojí za zmínku je polský Underdog. Film o MMA zápasníkovi, který se musí postavit svému soukromému životu i velkému soupeři v ringu rozhodně není ničím originálním, ale svěží nádech z polského prostředí mu sedí. Východního Rockyho se nedočkáte, ale pokud máte rádi tento žánr, rozhodně zkuste. Připomněl jsem si můj oblíbený exotický korejský flák Crying Fist (2005) s Min-sik Choiem – pokud jste o této pecce nikdy neslyšeli, hledejte.
Máte Rockyho, Zuřícího Býka a Warriora nakoukané? Zkuste exotické bojové filmy z Polska či Jižní Koreje o kterých jste snad do teď neslyšeli.
V lednu jsme také dokoukali třetí sérii mexických Narcos. Tenhle seriál mě prostě baví. Je to trochu na jedno brdo (už jedeme vlastně šest sezón), ale mě přesně tenhle styl mi vyhovuje a jsem připraven pokračovat v mém poznávání Mexika. Ale přítelkyně není nadšená, protože Mexiko vypadává ze seznamu potenciálních prázdninových destinací.
Zkusil jsem i dva velkoprofilové nové seriály ve kterých nebudu po pár epizodách pokračovat. The Book of Boba Fett nenavazuje na fenomenálního Mandaloriana a utápí se v nostalgii (“member Rancorn?”). Peacemaker od HBO dává šanci zářit Johnu Cenovi, který neskutečně vyrostl, ale drsnou explicitní komiksovku na obrazovkách už vyčerpali The Boys od Amazonu. Rozhodně Cenovi přeji úspěch, protože tento přeměněný wrestler je rozhodně v nejlepší filmové roli co dostal, velmi fyzická a komediální. Tak to mu to sedí, ale koncept nemá asi kam moc jít.
To horší
Tady se nám zase urodilo. Pokračuji v trápení sebe sama českými filmy a viděl jsem skvosty jako Nenasytná Tiffany, Chyťte doktora, Vybíjená, Večírek, Křídla Vánoc či Můj vysvlečenej deník. Ty jsou všechny za jednu hvězdu a ještě se našlo pár špatných dvouhvězdičkových, které ani nebudu zmiňovat.
Že jste o těchto filmech neslyšeli? To je asi dobře, rád bych řekl “průměr”, ale to bych snad i přidal. Snad jen mohu zmínit, dva tragické filmy postavené na obsazení populárních zpěváků do filmů Křídla Vánoc (Richard Krajčo) a Chyťte doktora (Michal Malátný). Naprosto chápu producentský záměr nasadit známé tváře, ale prosím, pro dobro lidstva, zůstaňme u profesionálních herců, protože výkony těchto “osob” jsou nový level.
Tak a to je vše. Tak zase za měsíc.