Nejlepsi dokumenty revisited

30 nejlepších dokumentů všech dob… před deseti lety (1/3)

V roce 2011 jsem byl na vrcholu své obsese dokumentárními filmy. Trochu ovlivněn Filmjunk podcastem, trochu namachrovaným hipsterem… Bez ohledu na podivné důvody, tehdá jsem sepsal namachrovaný seznam 30 nejlepších dokumentů všech dob. Pojďme dneska společně, v roce 2022 projet tento list a okomentovat jednotlivé položky. Co zůstalo? Co bylo omylem? Pamatuji si vůbec něco z těch menších? Uvidíme. 

Takže první text je originál z roku 2011, v boxu najdeme současný komentář. Dneska si dáme první desítku. 

Tohle je jenom část seriálu kde se vracím ke svým starším textům.
– 30 nejlepších dokumentů všech dob… před deseti lety (1/3) -> jste tu
30 nejlepších dokumentů všech dob… před deseti lety (2/3)
– 30 nejlepších dokumentů všech dob… před deseti lety (3/3) -> již brzy

#30

Roger a já / Roger & Me (1989)

Na chvostu žebříčku, na třicáté pozici (aniž by na tom nějak výrazně záleželo) se ocitá tehdá ještě neokoukaný debut Michaela Moora Roger a já. Dnes již jenom rádoby buřič Michael Moore (který i přes všechnu kritiku prokázal dokumentárnímu žánru chválihodnou službu zviditelněním Bowling for Columbine a Fahrenheitu 9/11) je pouhým odleskem svěžesti s jakou naháněl Rogera Smithe, ředitele General Motors. Tehdy dokázal být Moore vtipný a investigativní zároveň, což byla věc u dokumentu na konci 80. let absolutně nevídaná. Ale i v dnešní, krizemi nasáklé, na aktuálnosti jenom získává.

O deset let později

Ano, asi se shodeme, že s Bowling for Columbine Michael Moore dosáhl vrcholu a od té doby nám sem tam nabídl vtipnou glosu (pro Evropana zajímavý Where to Invide Next). Přesto jeho prvotinu nepodceňujme, je to výborná zábava, a trochu drsná sranda, protože Moorův rodný Flint stále neskutečně trpí i o 30 let později. Amerika, země prvního světa neudělala mnoho pokroku.

#29

Marwencol (2010)

Snímek Marwencol vypráví o jistém Marku Hogancampovi, který si z brutálního napadení odnesl neblahé následky do konce života. Trvalé poškození mozku a paměti není žádná sranda. Jeho velkou zálibou je druhá světová válka a fotografování a tak, jako svoji terapii, vybudoval na zahradě za domkem zmenšeninu evropského městečka Marwencol právě z dob druhé světové války, tento model zabydlel nejrůznějšími obyvateli a všechno dohromady začal zaznamenávat na fotografický papír.

Celý dokument se zaměřuje na Marka, který to nemá v hlavě tak trochu v pořádku – a vůbec ne v negativním slova smyslu. Malý Marwencol nabízí spoustu minipříběhů, a ten velký zastřešující o Markovi vypraví jeden velký, ještě mnohem silnější.

O deset let později

No nebudu lhát, tady si nepamatuji snad nic kromě průvodní premisy o postiženém pánovi co se léčí zhmotněním malého belgického městečka jako svojí neobvyklou terapií. To je vše, rozhodně se zde svět nezbořil.

Nejzajímavějším faktem je, že v roce 2018 se ten samý příběh rozhodl zfilmovat legendární Robert Zemeckis. A jeho celovečerní snímek se Stevem Carellem vůbec, ale vůbec nikoho nezajímal. Důkazem je, že filmový nadšenec jako já s klidem vynechal. A prý jsem o nic nepřišel. 

#28

The White Stripes Under Great White Northern Lights (2009)

Neoznačil bych se za výslovného fanouška kapely The White Stripes, jejich slavný koncert z Blackpoolu jsem spíše přetrpěl než že bych se pořádně bavil, ale tohle je nářez. Vybraný a zde sestříhaný setlist není vůbec důležitý, jelikož a protože jedineční Stripes si na každé zastávce při kanadském turné připravili něco spěciálního, většinou ve formě malých odpoledních vystoupeních před velkou večerní show.

Toto významné obohacení včetně krátkých rozhovorů dokázalo obhájit umístění hudebního koncertu mezi nejlepšími dokumenty.

O deset let později

Asi těžko se obhajují hudební dokumenty o konkrétních interpretech. Prostě máte buď jejich hudbu rádi a pak jim napaříte 5* nebo o ně nezavadíte, tudíž mají většinou na ČSFD velmi vysoká hodnocení. Tady prosím zpozornit.

The White Stripes se stihli od roku 2009 rozpadnout, Jack White si založil několik vlastních projektů a stal se defakto asi nejoriginálnějším a nejuniverzálnějším umělcem své generace (u mě rozhodně stojí na vrcholu spolu s Damonem Albarnem). Přesto TWS hudba s přibývajícími křížky jehom zraje, připomíná syrovost se kterou nastupoval, plus tady uvidíte hodně neobvyklé turné. Už jenom z opáčka traileru mám chuť se vrátit na ta kanadská pódia spolu s Jackem a Meg znovu.

#27

Stanley Kubrick: Život v obrazech / Stanley Kubrick: A Life in Pictures (2001)

Nejsem moc velký fanoušek těchhle osobnostních, biopic dokumentárních “sběrů”. Ale jednoho krále mezi nimi není těžké nalézt. Má časová osa kubrickových kontaktů byla následující:

   1) Začínal jsem Životem v obrazech (setkání před jakýmkoliv jiným jeho filmem).

   2) Téměř celá Kubrickova filmografie, mimo několika nejstarších děl (btw: nejraději mám Dr. Divnolásku).

   3) Rewatch Života v obrazech.

Naprosto ideální pořadí pro celkový obraz o Mistrovi. Kubrick je fenomén a tento jeho portrét je perfekcionisticky vyčerpávající, přehledný a vůbec ne lacině šokantní (žádné zajímavosti, i přes vyšinutou geniální mysl Stanleyho Kubricka, nečekejte). Jeden z můj prvních filmů na DVD byla Lolita, mým prvním celovečerním filmem na blu-ray byla Vesmírná odysea. Zkrátka láska na celý život.

O deset let později

Tady se snad nemusím za své mladší já vůbec stydět. Jeden z nejlepších životopisů všech dob. Perfektní naučné vyprávění, které určitě ke Kubrickovi přivedlo celé nové generace filmových diváků. Viděl jsem tento dokument několikrát a vlastně čas od času neuškodí si dát takové malé opáčko, malou násobilku každého správného filmofila. 

A navíc jsem zjistil při hledání traileru, že můžete celý film vidět zdarma na youtube. Takže žádné výmluvy.

#26

Conan O’Brien Can’t Stop (2011)

Celkem čerstvý úlovek do sbírky o divadelním živém turné, zdviženém prostředníčku, Conana po “menším” konfliktu mezi ním a Jay Lenem (resp. NBC). Conan O’Brien Can’t Stop se nebojí ukázat světovou celebritu, miláčka národa v ne až tak moc pozitivním světle (jeho šovinistický vztah s osobní asistentkou je toho krásným příkladem) a stíhá i tak trochu nastavit pomyslné zrcadlo současné hollywoodské smetánce. A přitom je režisér Conanovým známým z univerzitních let.

Přesto si nedokážu představit nikoho, kdo by po zhlédnutí necítil sympatie k O’Brienovi, je to trochu šílenec, ale dýchá pro své kolegy (pravděpodobným důvodem pro živé turné prý byly nepříliš růžové vyhlídky pro kapelu Jimmyho Vivina).

Ač odchován osmdesátkovými filmy s rakouským svalovcem, i chvilkovým poblouzněním u stanice anime –> CONAN je jen jeden.

O deset let později

Přiznám, že jsou tou dobou měl jenom minimální ponětí kdo Conan nebo Jay Leno jsou (pravděpodobně jenom narážky ze South Parku). Tenhle zářez na žebříčku možná trošku zestárl a je celkem neuvěřitelné kolik let uplynulo a jak mnoho se ve světě konceptu Tonight Shows změnilo.

Dnes bych tento dokument doporučil hlavně Conanovým hardcore fanouškům co si tehdejší televizní skandál pamatují nebo jsou alespoň kovaní a orientují se v rozpoložení celebrit na amerických kanálech. Dokument si vybavuji jenom částečně, možná raději zkoukněte hodinku nejlepších frků na Youtube. Protože nakonec tenhle rok na cestách je jenom malým mini střípkem v Conanově kariéře. 

#25

Konec v nedohlednu / No End in Sight (2007)

Režírující Charles Ferguson bude českému publiku známý spíše svým posledním počinem Finanční krize, za který byl v únoru 2011 oceněn Zlatým plešounkem (a zabodoval v silném ročníku proti Banksymu a Catfish).

Přesto mě osobně přijde zajímavější jeho o tři roky starší kritika americkoirácké politiky, i když má objektivně nižší produkční hodnotu než zmiňovaná Finanční krize. Iráckou problematiku se většinou snažili dokumentaristé a Michael Moore zachytit v trochu jiném světle (protibushovský Fahrenheit, nebo dokumenty o Abu Ghraib od Alexe Gibneyho a Errola Morrise). Konec v nedohlednu je mnohem deskriptivnější a dokáže nahlížet na události s mnohem větším odstupem než subjektivní kritické počiny. Hlavně díky neotřelému pohledu, alespoň v rámci tohoto dokumentárního subžánru, si zaslouží zvýšenou pozornost.

O deset let později

Tak tady jenom tápu. Přece jenom vzniklo mnoho dokumentů podobného ražení na podobné téma a co si vybavuji tak opravdu připomínal jeden z těch méně zajímavých dokumentů ze stáje Gibneyho či Morrise. U těch já se vždycky bavím, ale jakmi dojedou závěrečné titulky jsem úplně mimo během několika dnů. 

Takže asi ano, doporučuji pokuď máte náladu na proti válečný, proti Bushovský dokument (vlastně takový vlastní žánr). Nejlepších 30 dokumentů historie? Asi ne. 

Zajímavostí je, že Oscarový dokument Michaela Moora Fahrenheit 9/11 také velmi zastaral a celkem nedávno jsem ho dal znovu, ta naléhavost je tu tam. Asi to dost vypovídá možná  nás než o filmu.

#24

Na jídle záleží / Food Matters (2008)

Toto je jeden z mála dokumentů, které zde představuji výhradně kvůli jeho obsahovému tématu a jen minimálně kriticky u něj vnímám ostatní (objektivní) vady. Ve své době mě Na jídle záleží úplně nadchlo hlavně z důvodu, že obyčejné téma nutričních věd dokázal dokument představit v jednoduše stravitelném, ale přitom úplně opačném světle než jsme zvyklí na něj nahlížet. Dost dlouhou dobu se ve stopáži vaří pouze z pověstné vody, ale když se konečně dospěje k hlavnímu chodu, nebojí se dokument poškádlit i ty nejcitlivější chuťové buňky, které docužrout jako já mám.

O deset let později

Tu se asi ukázala má nezkušenost s tématem, pamatuji si, že jsem byl tehdá úplně nadšen, dnes si moc nepamatuji a vzpomínky zůstávají spíše rozporuplné. Hlavně kvůli tomu, že několik podobný nutričních dokumentů od té doby vzniklo a všechny skončily jako nepotřebná agitka, která zanechala pachuť v ústech.  

Od jídlo-nutričních dokumentů bych raději doporučil ruce pryč, ty co jsem viděl působily spíše agresivně a snad i přesně naopak. 

Věřím, že člověk je individuální tvor, ať vyzkouší co může, ale nakonec se rozhodne sám.

#23

Enron: The Smartest Guys in the Room (2005)

V mém nedávném příspěvku zmiňovaný oscarový Alex Gibney mě nejvíce zaujal svým dokumentem s poeticky přesným názvem Enron: The Smartest Guys in the Room.

Ačkoliv se jmenuje Enron, není jeho hlavním aktérem před deseti lety bankrotující společnost ale hlavně lidé stojící na pozadí. Gibney vysouvá do popředí svého snímku hlavně postavy manažerů a jejích “téměř fiktivní” chování (ve smyslu neuvěřitelné) v čele jedné z tehdy největších společností v USA. Za bankrotem stáli právě lidé – proto je přesné a žádoucí, aby dokument o Enronu nebyl jenom deskriptivním dílem a pokusil se nahlédnout trochu hlouběji. Tímto úspěšným zaměřením povýšil Alex Gibney svůj příspěvek nad úroveň obyčejné History Channel výplňovky.

O deset let později

U Enronu jsem asi nejblíže k znovuzhlédnutí. Je to jeden z prvních celovečerních dokumentů Alexe Gibneyho, který mě i téměř o dvacet let později nepřestává fascinovat svojí vytrvalostí. Chci se vrátit zpět a podívat se na jeho začátky. A navíc o Enronu jsem tehdá věděl velký kulový, myslím, že mám větší rozhled a porozumnění k tehdejší situaci.

Příběh Enronu je tak fascinující, že snad každý by měl vědět jak si největší CEOs vytírají zadky s námi všemi.

#22

Hell House (2001)

Dalším zajímavým dokumentárním kouskem je Hell House. V US je celkem “tradicí” stavět výročně strašidelné domy při příležitosti oslav a festivalů. Jedním z nich je i jeden malý v Cedar Hill v Texasu. Zdejší Církev svaté trojice každoročně v něm ale straší trochu odlišněji než si pod pojmem strašidelný zámek/dům představuje běžný Čech – strašidelnými atrakcemi jsou sebevraždy, potraty, nemanželský sex a další hříšné činy (v roce 1999 předváděli místní “ochotníci” dokonce scény ze školního masakru – jen pár měsíců po strašlivé události v colorádském Columbine).

Prozradím [spoiler alert], že za posledními dveřmi se skrývá náborové středisko, které poslušně konvertuje vystrašené školáky do řad (dle mého osobního názoru) zfanatizované církve. Zkrátka Pekelnej dům… peklo na zemi.

O deset let později

Takový ten malý nevýrazný dokument silný tématem a rozpalující doběla liberály a pravděpodobně i bezbohé Čechy… kdyby ho jenom viděli. Dodnes má pouze 7 hodnocení na ČSFD a pouze můj jediný komentář.

Moc si nepamatuji, stále ale klidně doporučuji. Pokud tedy pevně neodsuzujete potraty, nemanželský sex a vynechání nedělních návštěv místního kostela.

#21

Metallica: Some Kind of Monster (2004)

Dokument Some Kind of Monster již trochu trochu zlidověl a ve svém tématu není jistě jediný. Existují desítky dokumentů o krizi identity, kreativity a uměleckém bloku. Ale Some Kind of Monster dokáže oslovit i nefanoušky zaseknuté kapely. V tomto případě jsem toho nejzářnějším příkladem, protože Metallicu doslova nenávidím (staré ego šrámy z jejich zarputilého boje proti mp3).

Je cítit až trochu soubojové osudovosti na plátně, když se střetávají kreativní myšlenky Jamese Hetfielda a Larse Ulricha, z jejichž “nekompatibility” má chvílemi i nepřející divák jako já radosti plné hrsti.

Jednoznačně “must watch” pro fanoušky a nepřítele, pouze pokud Vám rocková hudba nic neříká, máte volno.

O deset let později

Metallicu stále nemám rád, ale na tento předlouhý dokument mám jen ty nejlepší vzpomínky. Vlastně celkem nedávno jsem za výlohou nějakého hudebního bazaru viděl DVD právě se Some Kind of Monster a říkal jsem si, že bych si dal tento skvost klidně znovu. Pamatuji si celkem živě robroje hlavních aktérů a Ulricha jako totálního kreténa.

Kapela trochu zamrzla v 80. letech své největší slávy, to ale přece není důvod proč bychom si nemohli užít tuto dokumentární pecku.

Mimochodem, pokud budete mít možnost vidět cokoli od těchto režisérů – Joe Berlingera a Bruce Sinofskyho (RIP, nechť je mu lehká zem), neváhejte. Jsou zárukou té nejvyšší doku kvality. 

Leave a Comment

Your email address will not be published.