Minul jsem se povoláním
Minul jsem se povoláním. Vím to až dnes, ve věku 32 let si to konečně uvědomuji. Střední školu i svoji vysokou školu jsem vybral, protože to „dávalo smysl“, ani bych snad neřekl, že jsem byl tenkrát mladej & blbej, ne protože jsem měl nějakou zvláštní zálibu v účetnictví, ekonomii či zemědělství, ale protože to byla snadná a dobrá volba, téměř jistá práce po škole, nepřímý tlak okolí atd. Typické motivy nerozhodného teenagera mého typu. Nemohu si stěžovat, obě tyto školy mě „vychovaly“ a potkal jsem skvělé lidi, kteří mě ovlivnili jako člověka. Díky vzdělání jsem si vybudoval nějakou tu „kariéru“, dokonce i v zahraničí. Ale prostě mě práce v marketingu přestává naplňovat. Já vím, je to hrozné klišé to takhle říci nahlas, ale zkrátka to sem sedí.
Koncem listopadu 2018 na mě dopadla asi ta nejtěžší deka v životě, prostě se sešlo pár stresů dohromady a téměř v slzách jsem se zařekl, že svoji kariéru změním. Chci pracovat ve videoherním průmyslu.
Ha, to jste určitě nečekali. Mně to dává prostě smysl:
- Mám nadprůměrný zájem a přehled o dění ve videohrách a odvětví. O historii, o lidech i o odvětví.
- Denně konzumuji tuny relevantních vědomostí, které prostě musím zužitkovat. Čtu, sleduji videa, poslouchám podcasty.
- Práce je to jak technického, kreativního tak business charakteru.
- Královská disciplína – člověk musí (!) umět od všeho trochu.
- Globální prostředí.
- Technické překážky vstupu do odvětví jsou v digitální éře minimální.
- Přeměnit koníčka v povolání je nejvyšší meta, kterou můžete v kariéře dotáhnout.
Ale tím nejdůležitějším je, že mě tahle šílená myšlenka neopustila ani téměř po roce. Tvorba softwaru má spoustu rolí a musí tam být i jedna pro mě, kde budu užitečný a spokojený. Nevím přesně která je ta moje, ale je tam.
Co potřebuji? Zarputilost a trpělivost, nehodlám se spoléhat na štěstí.
*PS: Původně jsem chtěl psát jenom o své motivaci a přístupu, ale intro se mi trochu protáhlo, takže snad brzy příště zde.